Tak už si mě odvezli

Ano, je tomu tak. V pátek se mi celý den motala hlava a večer před spaním jsem měl pocit, že se nemůžu nadechnout. Nasadil jsem si tedy půlku kalhot a vyšplhal se do bytu paní Pokorné. Do nemocnice jsem se se Slayem projel sanitkou. Uvítali mě a provedli pár základních vyšetření. Mimo to mi do pravé ruky zasadili speciální lidské rozhraní API, se kterým jsem komunikoval s infuzemi. Když mi dělali ultrazvuk, Slay při pohledu na flekatý displej s úžasem povídal: „Vidíš, bude to chlapeček.“ Chlapci ze mě byli nejprve trochu zmatení, ale nakonec mě uložili do jedné z postelí.

Takový luxus a komfort, který jsem tam zažil, se celkem nedá srovnávat. Místo obyčejného lůžka jsem ovládal letecký simulátor a hodnoty letu se mi zobrazovali na parádní minitelevizi s rádiem. Jídlo se internátnímu také vůbec nevyrovnalo, všechno mi tam chutnalo. Během pobytu mě sice občas vyrušil nějaký ten doktor, který si na mě chtěl šáhnout, nebo mě odvedli na nějaké to vyšetření, ale stejně jsem měl na programu nejčastěji spánek. Programovat jsem bohužel mohl jen na papír, ale i tak to stálo za to. Celkem často se u mě střídaly návštěvy z intru, tak jsem si poslechl aspoň trochu češtiny. Mimo to, ty mladé sestřičky…

No a v předposlední den mé nemocniční rekreace přivezli Goga, který se snažil napodobit Angeliku při chůzi po schodech. Vyvrknul si kotník a při sjezdu následujícího schodiště udělal 3 salta a 5 vrutů. Jenže jeho připojili do Matrixu. Vedle sebe měl speciální oscilátorový přístroj, který měřil, jak často dýchá. No a to by to nebyl Gogo, kdyby ty ladné křivky jeho dechu neupravoval a neukazoval všem. Nejlépe mu odpověděl pan Molín: „Filipe, až se budete umět podepsat, to bude teprve něco.“ A Gogo hned začal trénovat.

Sice jsem po příjezdu trochu unavený z toho odpočívání a ruce mám jako feťák, ale řeknu vám jedno, kdyby tam měli internet, tak už mě odtamtud nedostanou!