Příjem, nahrávka, smeč, kdo že to chytá křeč?

Napíšu ještě jednu větu? Ne, to už jí musí stačit, říkal jsem si při dopisování klauzury z fotomédií při posledních dvou pátečních hodinách. Kolena se mi třásla a radostí jsem mlátil rukou do stolu. Těšil jsem se totiž na tak dlouho očekávaný volejbalový turnaj v Heidenau. Po škole jsem zametl náš internátní pokoj (už taky bylo na čase), připravil ležení pro starší část našeho týmu a s napětím je vyčkával. Dorazili v následujícím složení: Luďa, taťka, Tomík, Michal a Bára. Ještě s Petrou a Durym jsme vytvořili tým chmelařského města Žatec s názvem Hopfenstadt Saaz. Už před intrem na nás vytáhli všelijaké nádoby různých tvarů a hlavně obsahů, odnesli si zavazadla a pak se razilo na nádraží. Nejprve byli všichni zmatení a to samé říkali o mně, ale na nádraží jsme úspěšně trefili. Představili jsme jim komfort německých lokálek a pak jsme si to štrádovali z heidenauského (nebo jak by se to jinak dalo říct) nádraží do tělocvičny. Mapy se sice chopila Petra, ale i tak jsme na osudové místo dorazili.

Převlékli jsme se do tmavých dresů s červeným nápisem a logem přeškrtnutých čar, symbolizujících pivní účet. Po registraci jsme se ocitli v základní skupině s jedním z našich školních družstev, družstvem pana Molína a dalším, neznámým, družstvem. Turnaj byl vymyšlen podle mého názoru hodně nerozumně. Zápas se hrál totiž 1×8 minut a tak než jsme se stačili rozkoukat, byl už konec. To ale nic nemění na tom, že jsme základní skupinu vyhráli a porazili Piranhu, družstvo kterému šéfuje pan Molín. Po odehrání posledního balónu Michalovo medvědí tlapou a následné kruté bouchnutí o zem způsobilo hřejivý pocit uvnitř celého mého těla. Tím byl splněn první z mých cílů. Po stálém doplňování tekutin a dalších zápasech jsme splnili i můj druhý cíl, a to, postoupit a přesunout se do druhé tělocvičny. Trochu mě štvalo, že Rocco, který hrál za Lokotku a začínal v druhé hale, nepostoupil a hrál o útěchu v naší začáteční hale, takže jsme si haly vystřídali.

Říkal jsem si, že hala, ve které se bojuje o první místo, se musí mít k světu, ale trochu jsem se zmýlil. V hale sice byla tribuna a geniální sprchy na žetony (na jejichž princip jsem prostě nepřišel a tak jsem musel nenápadně vlézt do Duryho sprchy), ale síť byla nízko a ještě prověšená. A k tomu na ní nebyly antény. Prostě z technické stránky jednoznačné zklamání. Nechme tyto věci ležet, vždyť síť byla na obou stranách stejná. Zkuste se zamyslet nad tím, s jakou pravděpodobností lze uhrát v zápase na 8 minut remízu. A ještě když 40 vteřin před koncem držíte náskok o tři body. Neměli jsme štěstí a hráli jsme dál o 7. místo. Kozlíci to na nás už zkoušeli s jejich umělohmotným – více méně vietnamským – míčem, ale my jsme se nedali a poslali je zpět do receptáře. V rozhodujícím zápase jsme už nebyli dostatečně motivováni a možná trochu zapracovali nervíci a tak jsme se umístili na (myslím si) krásném 8. místě z celkových 28 družstev (přítomných jich bylo jen 26, to je jenom, aby to vypadalo). O školních družstvech jsem neměl ani páru, protože se s námi do jiné haly nepřesouvali a hráli v druhé hale o 13. místo. Piranha se po finálovém boji s bezejmennými umístila na druhém místě. Takže se můžeme těšit z toho, že jsme porazili tým na 2. i na 3. místě. Své očekávání jsem splnil, ale až za rok jim teprve ukážeme, jak se to hraje. Třeba budeme mít i kapku toho štěstí, které jsme letos docela postrádali.

Tím to ale (naštěstí/bohužel) nekončilo. Petra odjela s Petrem a my se vydali zpátky na intr. Mysleli jsme, že to na návsi (rozuměj náměstí) bude žít, ale žilo to pouze přípravou pódia, tak jsme zalezli k Turkovi do Kebap Hausu. Tomík nám ukázal základy stolování a po tom, co měl sósu úplně všude, si sedl a začal nás nenápadně tahat domu. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že jsme měli 4 účty? Celková suma byla víc než solidní, ale i tak byl Tomík připraven si to u Turka nebo Turkyně odpracovat. Turek z nás už byl trochu na větvi a tak jsme to kolem druhý zalomili. S troškou rámusu jsme se vrátili na intr a tam byl teprve srandy kopec. Bitva o postele, krapet hudby a Tomíkovo mírné upouštění. Tyto činnosti naplňovali naší zábavu před tím než jsme ulehli. Pak už bylo slyšet jen řezání motorové pily… Nejlepší zjištění ale bylo, že Dury, který měl vstávat v 6 hodin kvůli závodům v pádlování, zaspal!