7. května se opět po roce konal volejbalový turnaj smíšených družstev v Heidenau a já jsem byl spolu s českým mančaftem Hopfenstadt Saaz u toho. Tentokrát jsme na turnaji osmiminutovek nastoupili v následujícím složení: Petra, Marťa, já, taťka, Luďa, Tomík, Bára a Krpoš. Naším nejdůležitějším cílem bylo umístit se lépe než v loňském roce a to se nám povedlo!

Posledním rokem byl naší přestupní stanicí pirenský internát. Odpoledne jsme tedy nejprve vyčkali českou delegaci, zaparkovali, odnesli spacáky a vyrazili pěšky na nádraží. A právě tam Tomík poprvé volal operátorce a snažil si domluvit levnější tarif. Zatím neúspěšně. Skoro jsme ani nepostřehli pětiminutovou cestu německou lokálkou a z heidenauského nádraží jsme se vydali do haly. Organizátoři nás šikovně umístili rovnou té finálové, takže jsme nemuseli uprostřed turnaje přebíhat.

Turnajem jsme procházeli bezproblémově. Vyhráli jsme základní skupinu nad Piranhou a loňskými vítězi. Bez prohry jsme se probojovali až do závěru turnaje, kde jsme bohužel v odvetě s loňskými vítězi prohráli. Bojovali jsme tedy o třetí medailové místo a aby to byla pořádná sranda, hráli jsme znovu proti družstvu pana Molína. Tomík napodával pořádný náskok a pak už jen stál a létaly kolem něj míče. Vedení jsme úspěšně udrželi a to byl obrovský důvod k radosti. Tentokrát se to prostě povedlo. Vyhráli jsme skleněný pohár, čekalo nás nějaké to šoupenzí a pan fotograf z německých novin si musel vyfotit Tomíkovy kalhoty. Tomík je prostě celebrita. Turnaj jsme si parádně užili, složitý herní systém jsme pochopili, nic jsme nezničili a ostudu jsme taky neudělali. Je vidět, že jsme se od loňska poučili a zjistili, jak se to podle místního šystému hraje. Osmiminutovky vyhovovaly především Tomíkovi, protože párkrát pinknul do balonu a už se zase mohl jít vyvětrat. Po vyhlašování jsme naházeli všechny žetony do hitech sprch, sbalili se a připravili k odchodu. Pan Molín nám popřál pěknou oslavu a tak nám nezbývalo než vydat se to pěkně oslavit. Tomík chtěl ještě popřát paní operátorce dobrou noc, ale ejhle, nemohl najít svůj mobil. A přitom má ve svém batůžku takový pořádek!

No a tuší někdo, kde jsme skončili? Správně, kde jinde než u Turka! Jako základ jsme si všichni objednali dürüma, protože nám po té náročné akci úplně vyhládlo. Tomík nám opět ukázal, jak ho sníst a pobavit tím zbytek stolu. Vysvětlil nám také, ku jaké příležitosti vymysleli zmrzlinu a hamburgry. Dali jsme si piňďakoládu, ledovou tříšť a zwei double-wodka mit džus. „Luky, prosím, odveď mě tam k vám.“ zkoušel to na mě Tomík, ale potom sám vstal a odešel. No a my jsme všichni lehli smíchy, když tatínek na Turka prohlásil legendární větu „Zahlen Sie, bitte!“ Turek už z nás nemohl a tak jsme se vydali na internátní afterparty. Ale postupně to usínalo a bylo čím dál větší mrtvo. Největší překvapení na nás ale čekalo ráno. Zjistili jsme totiž, že Tomíkovy nové boty už nevypadají jako nové.

True story.

V pátek 11.09.2009 jsme ještě s Petrou zaběhli na Schulfest, a pak jsme se odebrali na sraz s Roccem a německými spoluhráči z Vereinu. Odjížděli jsme na venkovní volejbalový turnaj do Žatce, který pořádal můj tatínek. Rocco jako obvykle přišel pozdě a my jsme si s Petrou zatím stačili všimnout basy německého piva, kterou naši němečtí spoluhráči táhli s sebou. Vozit pivo do Žatce? Němcům jsem musel vysvětlit, že to je stejné, jako nosit dřevo do lesa. Když se ale pivo začalo otvírat v busu, tak jsem tedy nakonec uznal, že vzít tu basu, zas tak zbytečné nebylo. Po cestě jsem je připravoval na to, že předposlední místo pro nás bude úspěch a že se tam jedeme především bavit. Nějak si to ale nechtěli vzít k srdci. I po zapomenutém odbočení jsme do Žatce dojeli a večer jsme ještě ve tmě trénovali. Připomínalo mi to noční turnaj s tím rozdílem, že jsme hráli venku. Závěrem jsme šli do hospůdky na večeři a samozřejmě jsme si dali Žatecké pivo.

V sobotu ráno jsme před devátou dorazili na hřiště, abychom se zaregistrovali. To už si ale protihráči u bufetu čistili zuby peprmintem. To já, když jsem nám šel pro snídaňová piva, tak jsem – ještě asi rozespalý – jim tam jedno vylil, asi kvůli nerovnosti na pultu. Pěkný začátek. I tak jsme ale všichni nastoupili s pivem v ruce. I když jsme základní skupinu prohráli, docela jsme si zahráli a já zavzpomínal na českou letní antuku. Richarda počůral kolem pobíhající pes a malému Alíkovi tam Basti asi hodinu v kuse házel aport v podobě kůry. V ubytovně tam z našich spoluhráčů měla pokojská málem smrt, když tam po sobě nechali extrémní nepořádek, který ale o přestávce doběhli uklidit. Posilněni jsme postoupili do další poloviny turnaje. Přiznejme si, kdo měl víc kontaktu s míčem než s kelímkem? Ani tak jsme ale neporazili starší, opilé a ani mančaft, který hrál v pěti. Uhráli jsme jen jeden set, ale užili jsme si to. Spoluhráčům jsme s Petrou vysvětlili, že nesmějí být zklamaní. Vždyť umístit se na 12. místě má ještě jednu výhodu. Můžeme v klidu říct, že příští rok skončíme na lepším místě.

S Petrou, Tomíkem, Bárou a Kubou jsme si udělali fotku na památku. Nebudeme si nic nalhávat, ale Tomíkovy hlášky jsou prostě nejlepší. „Soupeřům a rozhodčímu, kuř! Kuř!” Takovým pozdravem se zdravil se soupeři. Nejvíc ale setřel Petru, když si tak nešikovně naběhla. Nechci to na ní už prozradit, chudinka, to bych jí neudělal. Mám já ty volejbalový lidi rád. Ale zpátky k naší prohře, vyhráli jsme šámpáňo a patřičně to oslavili. Já jsem se s tím mým hvězdným týmem rozloučil a popřál jim šťastnou cestu. Večer jsem ještě vytrvalcům naléval v bufíku rozličné lihoviny a nakonec jsem ještě tancoval na náměstí, ale o tam zase někdy příště.

V Čechách za Němce, v Německu za Čechy! A tak to bude doufám i na příštím turnaji. Kdy a kde, to zatím není jisté. Jisté je však, že kompletní galerii fotek z žateckého turnaje si můžete prohlédnout na stránkách Lokotky.

Napíšu ještě jednu větu? Ne, to už jí musí stačit, říkal jsem si při dopisování klauzury z fotomédií při posledních dvou pátečních hodinách. Kolena se mi třásla a radostí jsem mlátil rukou do stolu. Těšil jsem se totiž na tak dlouho očekávaný volejbalový turnaj v Heidenau. Po škole jsem zametl náš internátní pokoj (už taky bylo na čase), připravil ležení pro starší část našeho týmu a s napětím je vyčkával. Dorazili v následujícím složení: Luďa, taťka, Tomík, Michal a Bára. Ještě s Petrou a Durym jsme vytvořili tým chmelařského města Žatec s názvem Hopfenstadt Saaz. Už před intrem na nás vytáhli všelijaké nádoby různých tvarů a hlavně obsahů, odnesli si zavazadla a pak se razilo na nádraží. Nejprve byli všichni zmatení a to samé říkali o mně, ale na nádraží jsme úspěšně trefili. Představili jsme jim komfort německých lokálek a pak jsme si to štrádovali z heidenauského (nebo jak by se to jinak dalo říct) nádraží do tělocvičny. Mapy se sice chopila Petra, ale i tak jsme na osudové místo dorazili.

Převlékli jsme se do tmavých dresů s červeným nápisem a logem přeškrtnutých čar, symbolizujících pivní účet. Po registraci jsme se ocitli v základní skupině s jedním z našich školních družstev, družstvem pana Molína a dalším, neznámým, družstvem. Turnaj byl vymyšlen podle mého názoru hodně nerozumně. Zápas se hrál totiž 1×8 minut a tak než jsme se stačili rozkoukat, byl už konec. To ale nic nemění na tom, že jsme základní skupinu vyhráli a porazili Piranhu, družstvo kterému šéfuje pan Molín. Po odehrání posledního balónu Michalovo medvědí tlapou a následné kruté bouchnutí o zem způsobilo hřejivý pocit uvnitř celého mého těla. Tím byl splněn první z mých cílů. Po stálém doplňování tekutin a dalších zápasech jsme splnili i můj druhý cíl, a to, postoupit a přesunout se do druhé tělocvičny. Trochu mě štvalo, že Rocco, který hrál za Lokotku a začínal v druhé hale, nepostoupil a hrál o útěchu v naší začáteční hale, takže jsme si haly vystřídali.

Říkal jsem si, že hala, ve které se bojuje o první místo, se musí mít k světu, ale trochu jsem se zmýlil. V hale sice byla tribuna a geniální sprchy na žetony (na jejichž princip jsem prostě nepřišel a tak jsem musel nenápadně vlézt do Duryho sprchy), ale síť byla nízko a ještě prověšená. A k tomu na ní nebyly antény. Prostě z technické stránky jednoznačné zklamání. Nechme tyto věci ležet, vždyť síť byla na obou stranách stejná. Zkuste se zamyslet nad tím, s jakou pravděpodobností lze uhrát v zápase na 8 minut remízu. A ještě když 40 vteřin před koncem držíte náskok o tři body. Neměli jsme štěstí a hráli jsme dál o 7. místo. Kozlíci to na nás už zkoušeli s jejich umělohmotným – více méně vietnamským – míčem, ale my jsme se nedali a poslali je zpět do receptáře. V rozhodujícím zápase jsme už nebyli dostatečně motivováni a možná trochu zapracovali nervíci a tak jsme se umístili na (myslím si) krásném 8. místě z celkových 28 družstev (přítomných jich bylo jen 26, to je jenom, aby to vypadalo). O školních družstvech jsem neměl ani páru, protože se s námi do jiné haly nepřesouvali a hráli v druhé hale o 13. místo. Piranha se po finálovém boji s bezejmennými umístila na druhém místě. Takže se můžeme těšit z toho, že jsme porazili tým na 2. i na 3. místě. Své očekávání jsem splnil, ale až za rok jim teprve ukážeme, jak se to hraje. Třeba budeme mít i kapku toho štěstí, které jsme letos docela postrádali.

Tím to ale (naštěstí/bohužel) nekončilo. Petra odjela s Petrem a my se vydali zpátky na intr. Mysleli jsme, že to na návsi (rozuměj náměstí) bude žít, ale žilo to pouze přípravou pódia, tak jsme zalezli k Turkovi do Kebap Hausu. Tomík nám ukázal základy stolování a po tom, co měl sósu úplně všude, si sedl a začal nás nenápadně tahat domu. Jak jinak by se dalo vysvětlit, že jsme měli 4 účty? Celková suma byla víc než solidní, ale i tak byl Tomík připraven si to u Turka nebo Turkyně odpracovat. Turek z nás už byl trochu na větvi a tak jsme to kolem druhý zalomili. S troškou rámusu jsme se vrátili na intr a tam byl teprve srandy kopec. Bitva o postele, krapet hudby a Tomíkovo mírné upouštění. Tyto činnosti naplňovali naší zábavu před tím než jsme ulehli. Pak už bylo slyšet jen řezání motorové pily… Nejlepší zjištění ale bylo, že Dury, který měl vstávat v 6 hodin kvůli závodům v pádlování, zaspal!